Falešný poklad

2. května 2011 v 21:47 | Tery |  Povídky
Tak, napsala jsem první povídku na objednávku. V podstatě šlo o téma Sherlock. Doufám, že se bude líbit.
---------

Falešný poklad

"Tak do toho", řekla jsem si v duchu a zazvonila jsem na zvonek. Ještě, že jsem sem mohla schovat pod stříšku. Pršelo a já neměla kapuci, takže se mé hnědo-zrzavé vlasy náporem deště úplně zkroutily. Chvíli jsem čekala, než se na chodbě rozsvítilo světlo a Miles mi přišel otevřít. Abyste rozuměli, Miles je můj přítel. Nemůžu říct, že jsem se úplně těšila, poslední dobou jsme se trochu hádali, ale pořád jsem ho měla ráda. Navíc jsme dnes měli roční výročí.
"Ahoj lásko. Tobě to tak sluší! Pojď dál," přivítal mě letmým polibkem na rty a uvolnil mi cestu do předsíně. Jako pravý gentleman mi pomohl z kabátu a pověsil ho na věšák: "Ten je pěkný. Je nový?" zeptal se a já kývla:
"Koupil mi ho táta. Prý je z Diora nebo tak něco." Táta na mě neměl moc čas, tak si mě občas kupoval drahými dárky. Pořád mu ale nedošlo, že tak to nefunguje. Byli jsme bohatí, mohla jsem mít všechno, na co bych pomyslela, ale já o to nestála. Neměla jsem potřebu se nějak povyšovat.
Vešla jsem do chodby a chtěla jsem zamířit do kuchyně, vzít si něco k pití. Miles mě ale zastavil, ať si jdu sednout na chvilku do obýváku. Poslechla jsem ho a sedla jsem si na gauč. Miles hned dorazil za mnou, s vínem a dvěmi skleničkami. Otevřel láhev a oběma nám nalil. Povídali jsme si, popíjeli víno a pak něco zazvonilo. Miles vyskočil a běžel do kuchyně. Po chvíli na mě zavolal, ať jdu za ním. V kuchyni byl prostřený stůl, na kterém hořely dvě vysoké svíce.
"Šťastné výročí lásko," došel ke mně a políbil mě:
"Mám pro tebe dárek," a podal mi malou černou krabičku. V ní jsem našla řetízek se dvěmi srdíčky.
Opravdu jsem to nečekala a dojalo mě to. Po večeři jsme se vrátili do obýváku, koukli se na film a pak jsme šli spát.

*****
,Sherlocku, potřebuji vaši pomoc. Lestrade' Copak si myslí, že nemá nic jiného na práci?
"Johne, už po nás zase něco chtějí."
"No tak na co čekáme?" zvedá se John Watson z křesla.
"Ale no tak, určitě se jenom ztratilo nějaké děcko. To by měli zvládnout. Už mám docela hlad. Nepůjdeme na večeři? Dal bych si čínu." Váže si okolo krku šálu a obléká si kabát. V tu chvíli dojde Watsonovi mail:
"Sherlocku to je od Lestrada. A dítě se neztratilo. Ale nějaké tajné dokumenty. Podle Lestrada se tu už delší dobu pohybují překupnické gangy. Dnes byly prý ukradeny nějaké dokumenty z MI6! Možná už jsou dokonce mimo zemi! Myslím, že to je důležitější než večeře."
"No tak dobře. Tak si objednáme jídlo na stanici. Doufám, že mi to proplatí."
"Spíš mně," zašeptá Watson a volá taxi.

*****

Ráno jsme společně posnídali a pak jsem šla domů. Celou cestu jsem šla kolem řeky a měla jsem dojem, jako by mě někdo sledoval. Nebyla jsem ale schopná identifikovat, kdo to byl. Když jsem došla na kraj naší ulice, uviděla jsem ho. Obtloustlý chlapík v černém kabátu, s buřinkou a slunečními brýlemi. Dělala jsem jakoby nic, a šla jsem dál. Když jsem šla kolem výlohy jednoho z obchodů v naší ulici, koukla jsem do něj, a viděla, že je jen pár metrů za mnou a není sám. To mě vyděsilo a rozeběhla jsem se proto. Raději jsem se neohlížela. Běžela jsem a snažila jsem se zároveň vytáhnout z kabelky klíče. Když jsem doběhla k našemu vchodu, ohlédla jsem se a zjistila jsem, že je celá ulice prázdná. Že by se mi to zdálo?
Zadýchaná jsem dorazila do jídelny, kde u dlouhého stolu seděl táta, snídal a přitom četl noviny.
"Ahoj sluníčko, kde jsi byla?" zeptal se, aniž by na mě pohlédl.
"U Milese. Měli jsme výročí a dal mi krásný řetízek." To ho kupodivu upoutalo a podíval se na ty dvě srdíčka.
"Ten je ale hezký, můžu se na něj podívat?" Sundala jsem si řetízek a podala mu ho. Protože jsem měla pořád hlad, došla jsem si pro cornflakes. Když jsem se vrátila, táta si zase četl v novinách a řetízek ležel na stole vedle něj.
"Opravdu moc pěkný," řekl zadumaně a odešel i s novinami do pracovny.
Já jsem si znovu připnula řetízek, vzala cornflakes a šla do svého pokoje. Byla sobota a neměla jsem co dělat, tak jsem se rozhodla, že si půjdu zaběhat.

Vyrazila jsem asi v jedenáct. Myslela jsem si, že si zaběhnu obvyklé kolečko, které zakončím u Milese. Asi po hodině jsem k němu doběhla, ale něco se mi nezdálo. U jeho dveří stálo růžové kolo. Probudilo se ve mně znovu podezření, že mě podvádí, obešla jsem proto dům dokola a nahlédla do obýváku. Opravdu! Na gauči ležela nějaká blondýna, on na ní a vášnivě se líbali.
Do očí se mi nahrnuly slzy. Já mu tak věřila! Rozeběhla jsem se domů. Moc jsem nedávala pozor, takže jsem do někoho narazila. Byl to nějaký pán s černými vlnitými vlasy, vysoký v dlouhém kabátu a s ním šel ještě další pán, takový malý, s šedými krátkými vlasy.
"Jste v pořádku, slečno?" Zeptal se mě ten menší. Ten druhý dělal, jako by si otíral špínu z kabátu. Samozřejmě, že nejsem v pořádku, ale přece to nebudu vykládat nějakým cizím lidem, které to ani nezajímá. Lehce jsem proto jenom pokývala hlavou, a šla dál. Zaslechla jsem jen útržek rozhovoru:
"To je hrozné, Johne, jak jsou někteří lidé nevychovaní…"
Když jsem doběhla do naší ulice, byla jsem už tak vyčerpaná, že jsem musela zpomalit. Nakonec jsem u jednoho obchodu úplně zastavila. Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se uklidnit. Najednou mě někdo chytil za ruku. Ve výloze jsem viděla ty samé muže jako ráno. Dřív než jsem stihla něco udělat mi dali roubík, svázali mi ruce a nohy a hodili mě do dodávky. Netušila jsem co se to děje. Pláčem a marným bojem s provazy jsem nakonec vyčerpáním usnula.

******
,Sherlocku, potřebuji vaši pomoc. Lestrade' Tak co to bude tentokrát? Další ukradené dokumenty z MI6? Jako by ho to zajímalo.
"Johne? Co bude k obědu?"
"Nevím, zeptej se paní Hudsonové, za chvíli by měla přinést kávu." Opravdu za pár minut dorazila.
"Paní Hudsonová? Co bude k obědu?"
"Nejsem vaše hospodyně, pane Holmesi. Jestli nějakou potřebujete, tak si ji najměte. Já jsem jenom vaše domácí!"
Další zpráva. ,Tak kde vězíte? Proč neodpovídáte na mé zprávy? Máme tu únos. Doražte co nejrychleji.'
"Johne, konečně se ztratilo to dítě, jak jsme se o tom včera bavili."
"Tak na co ještě čekáme? Měli bychom vyrazit!"
"Musí to být? Potřeboval bych cvičit na housle."
"Musí. Jediné, co poslední dobou děláme je, že jíme. Už mě to nebaví."
"No tak dobře."
Po dlouhé cestě zacpaným Londýnem dorazí na policejní velitelství. Lestrade na ně netrpělivě čeká v kanceláři, společně s rodiči zmizelé. Po pár formalitách se začne Sherlock vyptávat: "Kdy jste ji viděli naposledy? Co měla na sobě? Neměla nějaké problémy? Nemohla jenom utéct?"
"Ale to už jsme všechno řekli policii," ozval se otec.
"A jaký je problém mi to znovu říct?"
"Naposledy jsem ji viděl já, před polednem, když se vrátila od svého přítele. Pak už ne. Ale myslím, že si šla zaběhat."
"Takže měla přítele. A co měla na sobě nevíte?"
"Nevím, jen jsem zaslechl, když zabouchla dveře."
"Tady ti jsou beznadějní. Sežeňte toho přítele."
"Ten čeká vedle. To nás napadne i bez vás."
"Tak proč jste mě tedy volali?" Zatváří se Sherlock naoko překvapeně. Je mu jasné, že narazili hned v začátku na nějaký problém, který nejsou schopní vyřešit.
Od chlapce se dozvěděl základní popis dívky, prý ji viděl naposledy ráno, když od něj odcházela, pak byl doma.

"Neměla vaše dcera nějaký předmět s GPS naváděním, podle které bychom ji mohli najít?"
"Měla hodinky a mobil. Ale nevím, jestli si je vzala sebou."
"Už jste ji zkoušeli vyhledat?"
"Ne, nevíme, jak to udělat."

"A na tohle jste nepřišli? Lestrade, to přece není možné!" Po pár výmluvách přikázal Lestrade svým lidem, aby vyhledali signál. Po pár minutách zaměřování se signál objevil přímo v Londýně, pod London Eye.
Na nic nečekali a vydali se na cestu. K London Eye dorazili poměrně rychle, měli však problémy, jak se dostat pod ně.
Nakonec díky tamním pracujícím zjistili, kudy se dostanou do suterénu.

******
Když jsem se probudila, seděla jsem přivázaná na židli v nějaké malé místnosti, asi kumbálu. Ti dva chlapíci si všimli, že jsem vzhůru a došli ke mně.
"Tak co děvenko, pro koho pracuješ?" zeptal se mě ten tlustější klidně. Nechápala jsem, o čem to mluví.
"Mám brigádu v Marks&Spencer na Oxford Street." Najednou mi přistane na tváři facka. Od toho druhého. Vyššího a trochu hubenějšího.
"Z nás si srandu dělat nebudeš! Víme, že s nima spolupracuješ!"
"Ale s kým? Nemám tušení, o čem to mluvíte!" Začínají mi slzet oči.
"Nemáš? Chceš teda říct, že nevíš o těch kradených dokumentech? Těch, co nám tvoje skupina vyfoukla? Povídám, přiznej to, nebo špatně skončíš!" najednou zpod kabátu vytáhnul pistoli.
"Počítám do pěti: 1… 2…"
"Ale já nevím, co po mně chcete!" vzlykám a prosím je ať mě pustí.
"3… 4…" Najednou se ozve rána, jako by někdo vyrazil dveře. Oba muži sebou trhnou a zamíří ke dveřím. Ten vyšší na mě mává pistolí se slovy:
"Tentokrát jsi vyvázla. Ale opovaž se říct něco policii. Víme, kde bydlíš!"

Po chvíli se otevírají dveře na druhé straně místnosti a dovnitř vbíhá několik policistů. Když vidí, že jsem v místnosti jenom já, mávají na ostatní. Pár policistů v civilu a pak se mi málem zastaví srdce. Dovnitř vchází ti dva, do kterých jsem dnes ráno vrazila. Vypadají, že si mě pamatují:
"Vidíš, Johne, někteří lidé jsou tak nevychovaní, že se ještě nechají unášet."
"To už ale přeháníš," odpovídá mu ten menší. "Jako kdyby mohla za to, že ji někdo unesl."
Pořád mě nikdo nerozvázal, takže oba muži zamíří ke mně. Zatímco ten menší, John, mě rozvazuje, ten vyšší se na mě jenom dívá. Je to docela nepříjemné:
"To jste ještě nikdy neviděl holku, kterou unesli?" Jsem docela překvapená, že jsem tak v klidu. Jeho přítomnost mě tak nějak uklidňuje. Ještě víc mě překvapí, že po mé poznámce všichni tak nějak zmlknou. Jenom jeden z policistů, který pomáhá s rozvazováním, se zasměje:
"Sherlock možná konečně našel někoho sobě rovného. A to nám předtím ani nechtěl pomoct."
Sherlock? Zvláštní jméno. V jeho tváři se objeví uražený výraz. Asi je to nějaký namyšlený panák, co si myslí, že má všechno pod palcem. Za okamžik už se na mě znovu dívá upřeným pohledem:
" Koukal jsem na ten řetízek. Máte snad přítele?" Co to je za člověka?
"Ne nemám." Odpovídám bez rozmýšlení. S Milesem jsem skončila.
"Zajímavé. Před chvílí nám na stanici tvrdil, že jsem s ním strávila tuto noc." Na okamžik mě vyvedl z rovnováhy:
"Ta byla taky poslední."
"Takže jste se rozešli?" Co je mu sakra potom? Jasně, že se rozejdeme, hned jak se odtud dostanu.
"A nechcete třeba vědět i nějaké detaily, třeba jak často jsme to spolu dělali?" Nechci být tak drzá, ale proč se mě ptá na tohle?
"Podle vašich úst a lehce otlačených ramen bych řekl, že včera to bylo naposled." Rozvázaná ruka mi vyletí a přistane na jeho tváři. Když si uvědomím, co jsem udělala, přikryju si rukou pusu a začnu se omlouvat.
"Nenamáhejte se, slečno," říká mi ten druhý - John, "zasloužil si to." Sherlock se tváří uraženě, ponížila jsem ho přede všemi a přitom jsem to ani nechtěla udělat. I když se z toho trochu raduji.
"Tady jsme hotoví, tak co kdybychom šli na policii? Tam je to pohodlnější," řekne už jen a vyjde dveřmi následován Johnem.

Dojedeme na policejní stanici, a začnou mě vyslýchat. Mám popsat posledních 24 hodin. Sedím na židli, Sherlock sedí na stole a dívá se na mě. Jeho pohled už mi nepřijde tak nepříjemný.
"Včera večer jsem byla u Milese, svého přítele a slavili jsme roční výročí. Uvařil večeři, dal mi tenhle řetízek," šáhnu si na krk, pak si řetízek sundám a položím ho na stůl, " a pak jsme spolu strávili noc, jak jste říkal." Je tak trapné o tom před ním mluvit. Nevypadá, ale že by ho to nějak zarazilo, naopak se lehce usmívá. Postupně vypravuji, jak mě pronásledovali ti chlapíci a jak jsem viděla Milese s jinou a jak mě pak unesli.
"Pak na mě začal mířit pistolí a počítal do pěti. Chtěli po mně vědět, s kým spolupracuji, prý ukradli nějaké ukradené dokumenty jejich skupině. Pak jste se naštěstí objevili vy. Říkali, že mám štěstí, ale že nemám policii nic říkat. Že ví, kde bydlím. Vážně nevím, co po mně chtěli."
"Zajímavé," promluví poprvé od té facky Sherlock, "sežeňte seznam těch ukradených dokumentů a lidí, kteří k nim měli přístup. Třeba něco najdete. Když mě omluvíte, mám hlad. Kdyby něco, volejte Johnovi. Na shledanou," podá mi ruku a dívá se mi zase upřeně do očí, "měli byste ji odvézt domů, nemá s tím nic společného."

Policie mě dovezla až domů a zakázala mi vycházet, dokud nedorazí někdo, kdo mě jako svědka bude hlídat. Roztřeseně jsem odemkla dveře. Hned se ke mně přihrnuli máma s tátou a objali mě. Zase jsem se cítila v bezpečí. Měli tolik otázek a já jsem jim znovu vyprávěla ten příběh. Nakonec jsem se dostala i k tomu, že mě Miles podváděl, a že se s ním rozejdu.
"Miles?" ozval se táta: "ten se vždycky zdál být tak milý. To jsem od něj nečekal! Ty jsi naše statečné děvče. Koupil jsem ti šátek u Hermese." Ach jo. Pořád to samé.

Čekala jsem celé odpoledne, než přijde někdo od policie, abych se mohla vypravit za Milesem, ale když v sedm pořád nikdo nedorazil, rozhodla jsem se jít sama. Vzala jsem si velké sluneční brýle a zavázala si šátek od Hermese kolem hlavy. Oblékla jsem si ten nový kabát, a do kabelky jsem si dala pepřový sprej, který mi koupila máma.
Rychle jsem vyběhla z domu, a když jsem na nábřeží viděla přijíždějící tramvaj, naskočila jsem do ní. Říkala jsem si, že to bude bezpečnější.

*****

Potřeboval přemýšlet. Prohledal celý byt, ale nikde nenašel nikotinové náplasti. Musel si je jít koupit. V žádném obchodě poblíž je však neměli. Vydal se proto do centra. Když procházel kolem domů na nábřeží, zahlédl dívku v kabátu, se šátkem přes hlavu. Najednou jí vítr stáhnul šátek z hlavy a on ji spatřil potřetí za jeden den. Její vlasy hned poznal. Pocítil zvláštní pocit u srdce, ale hned ho zaplašil. Zdálo se mu divné, že je tam tak sama, měla přece vycházet jen s bodyguardem. Zazvonila a dveře se po chvíli otevřely. Uvědomil si, že to je asi dům toho jejího přítele. Zajímalo ho, co se bude dít, došel tedy k domu a poslouchal, jestli něco uslyší. Chvíli byl klid a pak se začali hádat. Nelíbilo se mu to, tak zazvonil. V tu chvíli se ozvala rána a po chvíli další mnohem silnější, jako kdyby něco spadlo na zem.
Dveře se po chvíli otevřely a v nich stál Miles. V ruce držel svícen, ze kterého něco kapalo. Z vedlejší místnosti sem čouhaly nohy. Bylo mu jasné, že to je ona. Odstrčil Milese a doběhl k ní. Na hlavě měla ošklivou ránu, ze které krvácela. Neměl moc času. Vrátil se k Milesovi a chytil ho pod krkem za košili:
"Co jsi jí udělal!" ačkoli věděl, co se přesně stalo, chtěl to slyšet ještě jednou od něj. Všechno mu přiznal. Říkal, že se neudržel. Že za to mohl její otec.
Sherlock mu přikázal, aby zavolal policii a přiznal, co udělal, mezitím v kuchyni našel hadřík, kterým jí ovázal ránu a pak ji vzal do náruče a vynesl z domu. Zastavil první taxi a jel do nemocnice.

******
Netušila jsem, co se se mnou zase děje. Pamatuju si, že jsem byla u Milese a ten mě muset uhodit do hlavy tak, že jsem ztratila vědomí. Teď ležím na pohovce v nějakém staromódním bytě. Všechny lampy jsou rozsvícené, ale venku je tma. Musí být už docela pozdě.
Periferním viděním jsem zahlédla někoho, kdo se zvedal z křesla. Když ke mně došel, dokázala jsem rozpoznat Sherlocka. Zase on? Znovu jsem pocítila takový uklidňující pocit a tělem se mi rozlilo teplo. Uvědomila jsem si, že se usmívám.
"Co tvoje hlava?" zeptal se docela mile a přisedl si ke mně. Na tváři byla vidět pořád stopa mé ruky z odpoledne. Cítila jsem se kvůli tomu teď provinile.
"Omlouvám se za tu facku. Nechtěla jsem to udělat. Ta ruka jakoby mi vyletěla sama, asi kvůli tomu…" položil mi prst na rty, aby mě utišil a mnou jakoby projel blesk:
"Neměla bys tolik mluvit, jenom se vysílíš. Ale řekni mi, od koho jsi dostala ten šátek?"
"Ten mi dal táta, když jsem se vrátila odpoledne domů. Kde to teď vůbec jsme?"
"U mě doma. Náhodou jsem tě viděl, jak jdeš k Milesovi, od něj jsem tě odvezl do nemocnice a pak sem. Je to možná bezpečnější." Když to dořekl, vytáhl z kapsy mobil a něco psal.
"Bezpečnější? Co se stalo? Zase ti překupníci?" zvedla jsem se, ale hlava mě zabolela tak, že jsem málem omdlela. Sherlock to zaregistroval, pustil mobil a zachytil mě. Sám se opřel o gauč a mě pevně držel v náručí.
"Co jsi ještě dostala od svého otce, nebo od svého… ex-přítele?" To poslední jenom zamumlal, jako by mi nechtěl způsobovat další bolest.
"Od táty mám skoro všechno. Kupuje si mě drahými dárky. A od něj," nechtěla jsem vyslovit jeho jméno, "jsem dostávala šperky. Naposled ten řetízek. Proč?"
Starostlivě se na mě podíval: "Mám takové podezření. Mohl bych ty věci vidět?"
"Mám je všechny doma, ale proč?" Co se tady děje?
"To ti nemůžu říct, dokud nemám jistotu. Budu na chvíli muset odejít, ale bude tu John, kdybys něco potřebovala." Lehce mě nadzvednul a položil mě na gauč. Pak se ke mně sklonil a z ničeho nic mě políbil na čelo. Pak jakoby nic zamířil ke dveřím, kde se minul s Johnem, který právě přišel:
"Jdeš v pravý čas, musím si něco zařídit. Postarej se o ni. Někteří lidi jsou vážně neuvěřitelně neslušní," a zmizel.
John se na mě podíval a zeptal se, jestli něco nechci.

*****
Sherlock zavolal Lestradovi, a přikázal mu, aby obstaral povolení k domovní prohlídce. Nechtěl mu říct proč. Když dorazil, zamířil rovnou do pokoje, kde našel vše, co potřeboval. Několikery náušnice, svetry, prstýnky a další věci. Všichni na něj nechápavě koukali, proto se pustil do vypravování:
"Když jsem byl u jejího přítele, potom co ji uhodil, řekl, že nechtěl, a že se neovládal, a pak řekl, že ho donutil její otec. To nedávalo smysl. Muselo tam proto být něco dalšího. Na jejím šátku jsem si pak všiml zvláštního kolečka, které bylo i na tom řetízku. Ve skutečnosti to byly mikročipy na kterých přenášeli ty ukradené dokumenty. Když se podíváte na cokoli z těch věcí tady, najdete je."
"To přece není možné, Sherlocku," ozval se Lestrade, "její otec je přece členem Královské společnosti. Je moc vážený, nemohl by něco takového dělat. Jak by se k nim vůbec dostal?"
"On měl některé z potřebných kódů a Miles byl zkušený hacker. Dokumenty stáhnul a poslal je zpátky. Když se prodaly, dělili se o zisk. Nedivil bych se, kdyby se člen Královské společnosti domluvil, že Miles bude chodit s jeho dcerou, aby tímto způsobem mohli jednodušeji posílat čipy. Teď je zatknete a pak už jen najdete tu druhou skupinu. Problém vyřešen. Teď, když mě omluvíte, čeká na mě jedna mladá dáma. Přeji vám dobrou noc." Vyšel z pokoje a zamířil nočním Londýnem zpět do Baker Street.

*****
John mi donesl vodu a pak mi pomohl se posadit. Je docela milý. Povídali jsme si, hlavně o Sherlockovi, ale i o tom, jak se ti dva vlastně seznámili a co dělají. Pak jsem mu vyprávěla o sobě, o Milesovi, o rodičích. Najednou mu zazvonil telefon. Vzal ho, volal mu Sherlock, že musí někam dorazit. Omluvil se a odešel. Osaměla jsem v pokoji a prohlížela jsem si ho. Zaujala mě lebka položená na krbu. Došla jsem k ní a prohlížela jsem si ji. Vypadala právě. Pak jsem zaslechla, jak se otevírají dveře, a trhla jsem sebou. Ve dveřích stál Sherlock. Usmíval se.
"Mám pro tebe dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou," podívala jsem se na něj nechápavým pohledem, a tak zamířil ke mně a pokračoval: "Ta špatná je, že tvůj otec kradl pomocí dalších lidí tajné dokumenty, takže půjde do vězení." Vytřeštila jsem oči. Cože? Můj táta? To snad není možné!
" Proč? Jak?" Odmlčel se:
"Miles se nabourával do programů pomocí kódu od tvého otce. Všechno si posílali pomocí čipů, které byly zabudované v tvých věcech. Je mi to líto." Vypadal, že ho to opravdu mrzí. Začalo mě pálit v krku. Došla jsem ke gauči, zase jsem se na něj posadila a napila jsem se vody. Dva ze tří pro mě nejdůležitějších lidí na světě mě tak zradili?
"A co máma?"
"Ta o ničem nevěděla. Říkala ale, že se rozvede. Všechno bude v pořádku. Nemusíš se ničeho bát." V pořádku? Že se rodiče rozvedou? Ne, že by mi nějak na tátovi záleželo, ale byla jsem na něj zvyklá. Co budeme dělat? Najednou mi Sherlock položil ruku kolem ramen a přitiskl mě k sobě. Uvědomila jsem si, že John říkal, že někam jede za Sherlockem:
"Proč jsi volal Johnovi, když jsi teď tady?" Usmál se.
"To je ta dobrá zpráva. Potřeboval jsem ho dostat odsud, abych mohl být s tebou sám." Usmála jsem se. že bych se mu líbila? Zase se mi udělala líp a začala jsem ho škádlit:
"Proč bys chtěl být se mnou sám? Abys mě mohl poučovat o slušném chování?" Jenom lehce zavrtěl hlavou. Pak se ke mně naklonil a políbil mě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 P. P. | Web | 2. května 2011 v 22:10 | Reagovat

Tess, to je dokonalé. Vážně díky. Myslím, že s klidem můžeš konkurovat siru A. C. Doylovi, protože tohle vážně nemá chybu. :-) Udělala jsi mi tím strašnou radost, vážně děkuji.

2 Tery Tery | Web | 2. května 2011 v 22:24 | Reagovat

No,  myslím, že k dokonalosti, to má daleko, ale mohlo by to být docela dobrý :) já když píšu moc dlouho, tak pak nemám náladu si to po sobě znovu číst a mám akorát dojem ,že je to hrozný. Ale jestli se ti to fakt líbí, tak mám vážně radost :))

3 Tery Tery | Web | 2. května 2011 v 22:24 | Reagovat

jinak jestli si to budeš chtít hodit na blog, tak klidně můžeš, je to v podstatě tvoje povídka :)

4 P. P. | Web | 3. května 2011 v 7:02 | Reagovat

Nejspíš tam hodím odkaz a k němu napíšu samou chválu. Těch pět a půl stránky mi vůbec nepřišlo, četlo se to strašně dobře a bylo to správně napínavý. A navíc se ti tam úplně úžasně podařily vystihnout charaktery postav. Až budu mít čas, tak si to musím přečíst ještě jednou (a potom zase a zase), protože ta povídka je vážně úžasná.:-)

5 Tery Tery | Web | 3. května 2011 v 17:22 | Reagovat

ani nevíš, jak mi to lichotí :)
jak jsi se popisovala, tak jsem se z toho pokoušela vytáhnout ten sarkasmus, i když to se mi asi víc povedlo právě u Sherlocka. No a Watsona jsem se pokoušel taky nějak přiblížit :) Ale myslím, že nezasvěceným to bude stejně jedno, protože ty charaktery neznají :D
Ale vážně mě těší, že se ti povídka líbila :)))

6 jajafilm jajafilm | Web | 13. ledna 2012 v 17:06 | Reagovat

Hmmmf, tak jsem si to přečetla a teď co napíši? :-?

Nerada bych tě úplně zadupala do země za tohle dílko. Je to docela nad normální úrovní blogů... ;-) Nicméně kdybych udělala jenom zběžný svůj rozbor a konkrétně postihla všechny zápory a klady, mohla by ses z toho složit a dál již pro jistotu nic nenapsat. Což zní dost kousavě a arogantně, bohužel to je fakt. Ale neboť naštvaná nebo smutná, já se tímto zabývám už hodně dlouho a každé začátky jsou těžké. Navíc je vždy jednoduší kritizovat než něco napsat a já jsem ráda, že jsi něco napsala. :-)

Takže ti řeknu a zmíním jen to obecné...

1. Dávej si pozor na časy, když něco vyprávíš nepřeskakuj z časů minulého do přítomnosti, pokud to nemá logiku, nebo to neděláš záměrně k ozvláštnění textu.
Například: "Spíš mně," zašeptá Watson a volá taxi. - zašeptal
Píšeš povídku, nikoli scénář nebo drama.
(Toto je však hodně častý jev, myslím že to vzniká protože se na školách tak hodně učí aj, kde je spousta časů a poté se nám to plete i v češtině.)

2.Když píšeš ff. Nejdřív popřemýšlej nad postavami a jak je chceš ty sama znázornit. Můžeš některé charaktery postav změnit, nebo poukázat na stránku, která v původní předloze není postihnutá. Většinou však by to mělo mít svoji logiku nebo alespoň vysvětlení.

3. Udržuj si od postav trochu odstupu.

4.Dávej si pozor na přímou řeč. Toho si totiž všimnou i negramoti, jako jsem já. :-D

5. Když se rozhodneš pro nějaký žánr. Například jako je Detektivka. Zapřemýšlej co je na tomto žánru tak zajímavého a proč ho lidi čtou. (Toto toto pravidlo evidentně nechápou ani ti, co píšou scénáře k detektivním seriálům jako je Kriminálka Miami...)

6. Konečně něco konkrétního... Moc se mi líbilo jak si použila ten smutek:
"Vypadal, že ho to opravdu mrzí. Začalo mě pálit v krku. Došla jsem ke gauči, zase jsem se na něj posadila a napila jsem se vody. Dva ze tří pro mě nejdůležitějších lidí na světě mě tak zradili?" - ano skutečně, když jsem smutná, je mi něčeho líto, nebo když jsem i naštvaná, tak mám takovýto pocit.

Jinak ještě to bylo v celku napínavé...

Piš rozhodně dál, vždyť cvik dělá mistra ... u dalších dílek budu snad ještě konkrétnější, a až ti budu lést na nervy a chytat tě za každou pitomost, můžeš si být jistá, že jsi, že to, co píšeš, má velmi dobrou úroveň ;-)

7 Tez Tez | Web | 13. ledna 2012 v 17:18 | Reagovat

[6]: já jsem za tu reakci moc ráda. Vím, že by se toho dalo dost změnit, že to je spíš taková "romantika", než detektivka. Tuhle ff jsem psala v době, když jsem byla totálně okouzlená Sherlockem (snažila jsem se inspirovat právě postavami v seriálu). A co jsi konkrétně myslela s tou přímou řečí?
Myslím, že než bys mi začala lézt na nervy, bude to ještě dlouho trvat, každopádně jsem za tuhle kritiku ráda, zvláště tady na blogu se nenajde moc lidí, kteří by si na ní dali záležet.
Takže moc děkuji za kritiku a doufám, že    mě někdy příště zase zkritizuješ (jak jinak bych se mohla zlepšovat :)

8 jajafilm jajafilm | Web | 13. ledna 2012 v 18:02 | Reagovat

[7]: To je dobrá reakce... :-P

Tady chci říct: Jsem ráda, že to tak bereš. Většinou podle reakce autora povídky na kritiku se pozná jestli za něco stojí nebo ne. Jsem drsná já vím. Tohle je arogantní prohlášení až na půdu... :-D
Nemám moc volného času, ale když se nějaký naskytne, s radostí si od tebe zase něco přečtu a přidám k tomu svůj ultra dlouhý komentář. :-D

Přímá řeč například:

...Přeji vám dobrou noc." Vyšel z pokoje a zamířil nočním Londýnem... - místo tečky čárku a malé v ve slově vyšel

"Co jsi ještě dostala od svého otce, nebo od svého? ex-přítele?" To poslední jenom zamumlal, jako by mi nechtěl způsobovat další bolest. - malé t, i když je tam otazník či vykřičník

"Mám pro tebe dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou," podívala jsem se na něj nechápavým pohledem, a tak zamířil ke mně a pokračoval: "Ta špatná je, že tvůj otec kradl pomocí dalších lidí tajné dokumenty, takže půjde do vězení." Vytřeštila jsem oči. Cože? Můj táta? To snad není možné! - vězení," vytřeštila... a pak si nejsem jistá tou dvojtečkou a za tím velkým písmenem T. Asi bych to upravila na: "Mám pro tebe dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou," podívala jsem se na něj nechápavým pohledem, a tak zamířil ke mně.
"Ta špatná je, že tvůj otec kradl pomocí dalších lidí... :-?

Nop, někde jsi prostě ukončila přímou řeč tečkou a přitom ti pokračovala věta dál velkým písmenem...

9 Tez Tez | Web | 13. ledna 2012 v 18:59 | Reagovat

[8]: Jasně. No přímá řeč mi občas dává zabrat. Řešila jsem hlavně jenom to, kam přesně ji psát (jestli na nový řádek nebo prostě pokračovat), ale velká písmena jsem moc neřešila. Na to se ještě kouknu - díky za upozornění.

10 jajafilm jajafilm | Web | 13. ledna 2012 v 19:39 | Reagovat

Jasně v poho, ráda pomůžu, tedy když to vím... Ani já nejsem machr přes ČJP  :-D

11 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 30. srpna 2012 v 3:34 | Reagovat

Tak, víceméně souhlasím s tím, co napsala jajafilm.

Povídka je určitě v rámci blogové literární komunity rozhodně nadprůměrná, čte se hodně dobře a takříkajíc sama. Mnohdy to ale s tou stručností až přeháníš, možná by nebylo na škodu se občas rozepsat, třeba ta pasáž se smutkem, je opravdu dobře napsaná - více takových momentů.

Vím, že je to FF, ale možná by nebylo na škodu, kdyby jsi čtenáře neznalého předlohy od BBC trochu zasvětila do děje. Přece jenom, verzí Sherlocka je několik a nikotinové náplasti by mohly některé staromilce trochu zaskočit. Neřkuli, že v první scéně si vůbec nezmínila, že první postava, která mluví je Sherlock.

Asi se budu opakovat, ale taky bych si dala na tvém místě více záležet na postavách a detektivním ladění. Pokud ti šlo o jen o tu romantiku, asi bych tam tu zápletku vůbec necpala. Co se týče romantiky, bacha, Sherlock je sociopat, takže bych mu to balení, tak úplně nevěřila, asi bych nechala první krok na slečně. :-)

Jinak bacha na překlepy, přímou řeč... no a ty časy. Ale to už opět bylo řečeno výše. Jinak to máš dobrý, zajímala by mě i nějaká originální povídka, pokud se ještě k blogování dostaneš. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama