Listopad 2011

Lisbeth, Kalle a Anita Blake

26. listopadu 2011 v 8:41 | Tez |  Téma týdne
Podle nadpisu už všichni asi poznají, jaké jsou moje oblíbené knižní postavy. Vybírám si těžko, tak to nemohla být jenom jedna postava.
Lisbeth Salanderová a Mikael "Kalle" Blomkvist jsou postavy ze skvělé trilogie Milénium od (bohužel zemřelého - měl v plánu napsat knížek 10) Stiega Larssona.
Vztah k nějaké postavě se asi nedá navázat jen v jedné knížce ( dá, ale pak nebude tak intenzivní). Když ale máte takové individuum jako Lisbeth, hned si ji musíte zapamatovat. Ke knížce jsem se navíc dostala náhodou přes film, tak jsem hned měla jasného i Mikaela (i když co se filmů týče, žádná sláva).

Další mou oblíbenou postavou je profesor Robert Langdon (od Dana Browna), i když v tomto případě nejde ani tolik a samotnou postavu (kterou pak ve filmu hrál Tom Hanks - proč já na ty filmy koukám? akorát se vždycky naštvu), ale o to, jakým stylem (podobně jako u Milénia) je kniha napsaná. Text utíká neuvěřitelnou rychlostí, akce jsou naprosto neuvěřitelné a přesto se nám líbí a knížku nejde odložit (takových knih je ale málo).

A dalším mou oblíbenou postavou, i když si to svým chováním začíná dost kazit je Anite Blakeová (Laurell Kaye Hamilton, série začínající knihou Provinilé slasti). Anita žije život velmi neobvyklým způsobem, v mnohým situacích bych byla ráda na jejím místě. Ačkoli jsou mnohé scény docela brutální a ve filmu by vypadaly jako vytržené ze Saw, čtou se skvěle. Nedá se zapomenout, jak Anita někomu rozmáčkne oko... A taky existuje komiks. Na ten bych se taky ráda podívala.

Jak tak koukám na ten svůj seznam, utvrzuji se v tom, že mám radši akční, detektivní knížky. Prostě to, co člověk v normálním životě nezažije, i když by někdy moc chtěl.

Konec světa 2x

18. listopadu 2011 v 20:37 Snář
Neděste se, zatím není čeho. Spíš se děsím já, proč se mi zdají takové věci :D

První sen se mi zdál asi před týdnem, i když to byl takový zvláštní mix:
Unesla mě nějaká ženská a já jsem jí musela sloužit. Společně se mnou tam byla ještě jedna holka a dva kluci. Ta ženská nám ubližovala a já jsem byla dokonce jednu noc zavřená v nějaké krabici. - Jsem ve stanici metra, vidím tam tu holku a kluky. Jedeme jako do práce k té ženské! Prostě ráda přijedeme, ona nám ubližuje a my jí musíme sloužit a večer zase jedeme domů. - Zase u té ženské, mě tam přitáhnou, mám pásku přes oči, když mě pustí sundám si ji a uteču do kouta. Pak tam donesou další holku, které ta ženská zapíchne do ruky nůžky (asi vzpomínka na film Bathory). - Do té doby jsme byli v roce 4000 nebo tak něco. - Probouzím se ze sna, ale vidím (někde) že jsem se asi posunula v čase - je rok 14049! - Zastávka metra, vidím tam moje tři kamarády (i ve snu si říkám, že jeden z těch kluků je docela hezký :D), tak nějak chápu, že ta babizna byl jenom zlý sen. V kolejišti pár lidí kope, je tam i máma, tak k ní běžím. - Probouzím se v té zastávce metra, na zemi, která je ale divná. Jak jsem pochopila, tak se něco stalo se zemí, uvnitř je černá hmota a okolo země se natáhly kovové prstence, široké kolem půl metru, které se hýbou do stran, takže si člověk musí dávat pozor aby se nepropadl dovnitř.

Doufám, že je to jakž takž pochopitelné, ale takhle ty sny přeskakovaly, takže žádný jednolitý příběh z toho asi neudělám. Ale pamatuju si, že jak jsem stála na těch kovových traverzách, měla jsem z toho strach. Strach ze smrti...

Co se týče druhého sna, zdál se mi dneska, a kupodivu si toho pamatuju míň, nebo spíš jenom takové útržky.

Konec světa tak nějak přišel, jsem v ložnici společně s několika lidmi, a všechno obklopila temnota, akorát jedno místo modře září. Jako brána do jiné dimenze. Házíme tam všechny možné věci, nevím přesně proč, ale vím ,že tím chceme získat víc času. Jako kdybychom ještě dostávali šanci se zachránit.
Mám dojem, že potom někam letíme raketou, a snažíme se zachránit svět. Jsme na poušti před nějakým chrámem (asi vzpomínka na Pátý element), a ze všech stran se kolem nás stahuje temnota. Stojíme uprostřed toho chrámu a pokoušíme se na nějaký podstavec postavit nějakou figurku. Pamatuju si akorát, že měla hlavu z plastelíny a místo krku nějaký špendlík. No každopádně touhle věcí jsme měli zachránit svět. Akorát nevím, jak to dopadlo, protože jsem se vzbudila.

No tak nevím, co si o těch snech myslet... S tím druhým by se možná ještě dalo nějak pracovat :D
Zajímalo by mě, co by mi na to řekl psycholog. Nebo snář...
...v jednom snáři jsem ke konec světa našla:
konec: život je nejlepší učitel, zánik: konec chmurných myšlenek (to by se hodilo)
svět - země: řídící schopnosti, nový život

Paloma Faith

18. listopadu 2011 v 20:16 Co poslouchám
Posledních pár dnů jsem pořád dokola poslouchala Love you like a love song, ale teď jsem se přesunula k Palomě Faith.
Vlastně jsem se k tomu dostala náhodou, přes Alžbětu Kolečkářovou, ale poslouchám teď dokola New York:


Písnička je krásná a Paloma taky. Hrozně se mi líbí to její tetování :)
Jak jsem si pročítala komentáře k videím, tak musím souhlasit s tím, jaká je škoda, že není víc známá, protože na její koncert bych určitě šla...

Tma, dálnice, samota

14. listopadu 2011 v 0:23 | Tez |  Všechno kolem
Jakkoli děsivě a příšerně možná zní nadpis, nejde o žádnou povídku nebo něco takového.
Chci vám jenom popsat svůj /včerejší dnešní zážitek.

Raní páče dál doskáče

13. listopadu 2011 v 16:03 | Tez |  Fotím
Vstávala jsem už v osm (aby seděl název :) a za okny byla mlha, tak jsem šla na obhlídku zahrady, jestli bych neulovila nějaký pěkný fotky a povedlo se. Když jsem to pak chtěla zkusit znovu, bylo pozdě, protože už jinovatka roztála :/ Ale myslím, že se ty fotky docela povedly.

Není možné vrátit minulost

12. listopadu 2011 v 15:34 | Tez |  Téma týdne
Nadpisem se snažím vyjádřit, že kromě pár věcí (cestování časem, čarování, nesmrtelnosti...) je možné skoro všechno.
Vidím to sama na sobě, postupem času se vyvíjím a vidím pořád víc věcí, které jsem schopna udělat, cílů, ke kterým chci dojít, možností které mám.

Příklad:
Vždycky jsem byla orientovaná na rodinu a nechtěla jsem jezdit na tábory ani nikam jinam. V šestnácti jsem jela na dva týdny do Německa na jazykový kurz. Byl tam jeden Mexičan, který měl v Německu zůstat celý rok. Naprosto jsem to nechápala. Jak může něco takového udělat? Jak to jenom vydrží? To bych nikdy nezvládla. Blbost. O rok později jsem byla na cestě do Německa abych tam strávila rok. Německy jsem se učila už od základky, takže ke konci roku jsem mluvila plyně, s ucházejícím přízvukem a pořád se snažím zlepšovat. Díky tomuto zážitku se mi otevřely další dveře a můžu se účastnit různých seminářů a akcí, kde potkávám plno zajímavých lidí.

Podobných příkladů je plno, mohla bych tam zařadit třeba rozdílové zkoušky (po návratu z Německa), maturitu, epilepsii (kterou jsem měla asi 8 let), zkoušky do autoškoly, moje momentální studium na vysoké, hraní divadla, se kterým jsem nedávno začala (ačkoli jsem hrozný introvert a když mám vystupovat před lidmi mám z toho vždycky trauma), nebo focení.

Chci tím říct: nikdy neříkej nikdy! Protože netušíme, co bude za týden, měsíc, nebo za rok. Věci, které se nám zdály neskutečné a nemožné jsou najednou docela normální.
Že je něco nemožné je výmluva pro lidi, kteří se nechtějí snažit, kteří mají strach, kteří jsou moc pohodlní, než aby něčeho dosáhli.
Taky pro mě dřív bylo plno věcí nemožných. Ale nevzpomínám si, kdy jsem to slovo použila naposledy. Moc ho nepoužívám, protože vím, že pokud něco chci, tak toho dosáhnu. Sice to bude možná nějakou dobu trvat, ale nakonec se mi to povede.